Mé seznámení s psychosomatikou

Historie

Před 16ti lety jsem začala pracovat jako psycholožka v psychiatrické léčebně. Dobrá škola to byla! Potkala jsem mnoho pacientů s mnoha různými trápeními. Jako začínající nadšená psycholožka jsem samozřejmě měla oči jen pro psychická trápení. Ta mě zajímala a ničeho jiného jsem si moc nevšímala. Když už, tak mě spíš bila do očí sociální situace pacientů.

Změna prostředí

Po třech letech jsem změnila místo a šla jsem pracovat do ambulantního prostředí, kde nejsou pacienti hospitalizovaní. Nevidíte tam tudíž tolik těžkých akutních stavů. Začala jsem se také více věnovat psychoterapii. A pak se objevil jeden milý, mladý klient. Budeme mu říkat Filip.

Koleno

Filip byl 28 letý, introvertní, tichý architekt. Byl chytrý a velmi milý. Přišel na psychoterapii, protože ho bolelo koleno. Co? Jde na psychoterapii kvůli kolenu? Ano. Vyprávěl mi, že ho začalo už před lety pobolívat levé koleno. Pak to zase přešlo. Pak se to vrátilo, ale s větší urputností. Začal chodit po doktorech a zjišťovat, co s tím kolenem teda je. V jedné chvíli mu lékař potvrdil zánět v koleni, ten mu časem vyléčil, ale bolest se ozývala znovu a znovu. Někdy s fyzickým nálezem, někdy bez. A tak se Filip ocitnul u psychiatra na psychosomatické klinice. Ha, někomu osvícenému došlo, že ta bolest je propojená s psychickým rozpoložením. Psychiatr ho odeslal na psychoterapii ke mně.

Psychosomatika

A tak tu přede mnou seděl můj první jasně psychosomatický klient. To slovo „jasně“ používám proto, že jsem si pak zpětně samozřejmě dovybavila mnoho pacientů, které kromě psychického trápení sužovalo taky něco fyzického a ty dvě trápení byly jaksi velmi zřetelně propojené. Jen mně to nedošlo.

Naše duše (psyché) a tělo (soma) jsou propojené a když se trápí duše a neví, kudy kam, přijde jí tělo na pomoc. Někdy jsme tak zahlceni věcmi z okolí, že si ani nevšimneme, že nás něco trápí. Jindy to ani neumíme poznat, neumíme se do sebe vnořit. A tak nás začne informovat naše tělo. Stejně tak jako Filipa jeho koleno.

Co s ním teda?

Začali jsme si s Filipem povídat a zjistili jsme, že nemá žádný narativ. Jednoduše řečeno, neuměl o ničem povídat, neuměl nic popsat. Jakoby žil svůj život tak nějak nepřítomně a nechápal, že život je barevný, komplikovaný a zajímavý.  Postupně se mými otázkami učil svůj život popisovat a uvědomovat si, jaké postavy v životě zažil, jaké byly a jak ho ovlivnily.

Skrze práci s imaginacemi začal Filip rozšiřovat své smyslové vnímání. Více si uvědomoval co cítí a co prožívá. Nebyly to vždy jednoduché věci, ale začal s nimi být více v kontaktu. Začal o sebe více pečovat, více si všímat toho, jak se cítí sám se sebou.

Na psychoterapii nakonec chodil 3 roky. Odcházel s tím, že moc dobře ví, že jeho koleno je jeho informátor. Vždy, když se začalo ozývat, tak věděl, že se do sebe musí vnořit a zjistit, co ho trápí. Co už nemůže ustát. Věděl, že to potřebuje pojmenovat a aktivně se tomu postavit. 

 

 

Jsem klinická psycholožka a psychoterapeutka. Přináším klientům praktické a dostupné psychoterapeutické nástroje k překonání psychických a psychosomatických trápení. Můj příběh si můžete přečíst tady>>